Jádro optických přijímačů pro konverzi optického a elektrického signálu

Korelace mezi rychlostí optického transceiveru a vlnovou délkou je klíčová pro optickou komunikaci a ovlivňuje integritu signálu, vzdálenost a kapacitu. Transceivery pracují v různých rychlostech (1 Gbps až 800 Gbps+) a vlnových délkách (850 nm až 1650 nm), přičemž pásma O, C a L mají odlišné funkce. Tato souvislost vychází z chování světla v optickém vlákně: útlum (ztráta signálu) a disperze (rozšíření impulzu). Vlnová délka 850 nm má vysoký útlum (~2,5 dB/km), což je vhodné pro krátké vzdálenosti (≤300 m) v datových centrech s použitím multimodového vlákna pro 10G/40Gbps. Vlnová délka 1310 nm a 1550 nm nabízí nižší ztráty (~0,3–0,4 dB/km) a umožňuje delší vzdálenosti – 1310 nm se používá pro 10Gbps na 40 km (téměř nulová disperze), zatímco 1550 nm/C-pásmo (1530–1565 nm) minimalizuje ztráty a spolupracuje s EDFA pro dlouhé vzdálenosti a vysoké rychlosti (400G/800Gbps na tisíce km). Vyšší rychlosti (400G+/800G+) mají větší riziko disperze. Používají pokročilou modulaci (např. 16QAM pro 400Gbps) s C-pásmem, kde je disperze ovladatelná. C-pásmo také podporuje WDM/DWDM, umožňuje seskupování kanálů 400Gbps s rozestupem 50 GHz a zvyšuje kapacitu. Aplikace určují kombinace: krátké vzdálenosti používají 850 nm; střední vzdálenosti (10–80 km) využívají 1310 nm/C-pásmo; dlouhé trasy používají C/L-pásmo s koherentními transceivery. Nové systémy 1,6Tbps zkoumají rozšířené L-pásmo, aby se předešlo přetížení C-pásma. Stručně řečeno, vlnová délka určuje dosah a kompatibilitu; vyšší rychlosti vyžadují správnou modulaci a řízení disperze. Tato vzájemná souvislost optimalizuje výkon transceiverů pro dané prostředí.